Neexistuje nic důležitějšího než to, co máme doma. Díky tomu zvládám i práci, říká Martin Hron

Od zákaznického servisu k vedení celé produkce 

Co je dnes tvoje role ve VITOMu a co všechno máš na starosti? 

Původně jsem sem přišel na pohovor na pozici Specialista zákaznického servisu. A je vtipné, že jsme to během toho pohovoru přetransformovali na vedoucího zákaznického servisu, protože se ukázalo, že mám zkušenosti s vedením lidí a tehdejší šéf měl končit. Takže mi bylo nabídnuto nastoupit jako Vedoucí zákaznického servisu a back office. Postupem času jsem se stal vedoucím produkce – mám na starosti zákaznický servis, back office, technické služby a v neposlední řadě recepci. 

Jaké byly tvoje začátky ve VITOMu a jak se to změnilo oproti dnešku? Co pro tebe bylo nejtěžší a co naopak nejjednodušší? 

Nejjednodušší je pro mě práce s lidmi – většinou nemám problém navázat vztah. 
Těžší bylo naučit se terminologii. Zákaznický servis je sice pořád o podobných věcech, ale já přišel z pojišťovnictví a z financí. Takže jsem se musel naučit realitní sektor, názvy, legislativu, vztahy mezi majitelem a podnájemníkem, kdo má jaké odpovědnosti a práva. A taky nutno podotknout, že jsem žádné z těch oddělení nezdědil v dobré kondici. Nejtěžší bylo „vytahat kostlivce ze skříně“, vyvětrat, vyčistit a nastavit věci znovu. Ale mně to vlastně vyhovuje – mám radši velký úklid než ty malé. 

Pestrost, samostatnost a každodenní realita správy 

Co tě na tvé práci baví nejvíc? 

Pestrost. Práce s lidmi a to, že se nikdy nenudím. Je to živelné – nikdy nevím, jaký problém ten den nastane. 

Máš prostor přicházet s vlastními nápady a měnit věci? 

Určitě. Jsou tu nějaká pravidla, která jsou nastavená, ale je super, že do velké míry záleží na mně, jak si to nastavím. Snažím se být samostatný, a to samé vyžadovat od lidí – aby zapojili hlavu a uměli si poradit. Ne vždycky jsou informace „na stříbrném podnose“. Někdy majitel byt zdědí nebo ho začne řešit ve chvíli, kdy třeba rodiče odchází do zařízení pro seniory, a o bytě skoro nic neví. Přijedeme na předání a zjišťujeme: kde je elektroměr, vodoměr, měření tepla, jestli je sklep, kde je, kde jsou klíče… Je potřeba kreativita, jak se k informacím dostat. 

Jaké nejbizarnější situace jste v rámci správy řešili? 

Můžeš řešit všechno možné – od toho, že podnájemník stojí na cizinecké policii a potřebuje smlouvu, až po „mrtvou srnu na předzahrádce“ (to mám převzaté jako příklad od kolegyně), nebo holuba, který opakovaně padal do světlíkové šachty. U holubů jsme to řešili v bytovém domě – holubi se pošťuchovali na střeše a padali do úzké, hluboké šachty. Lidé je pak slyšeli, jak tam umírají za sklem. Nakonec jsme se s majitelem domluvili na instalaci sítě shora, aby se tam nic nedostalo. 

Co tě na práci baví nejméně? 

Čtení dokumentů. Připomínkování smluv a vyjadřování se k psanému textu v digitální podobě – to je moje smrt. Neudržím u toho pozornost, hlavně když to nemám v ruce. A obecně nemám rád online školení – mám rád přítomnost, offline. V online prostoru mě všechno rozptyluje. 

 

Práce s lidmi přináší i nepříjemná rozhodnutí 

Co je pro tebe v práci nejnáročnější? 

Budou to zase lidi – hlavně v nepříjemných situacích. Když musíš opakovaně řešit něco nepříjemného a dojde to až k tomu, že člověku sdělíš, že spolupráce už nejde a domlouváte ukončení pracovního poměru. Nepříjemné jsou i konflikty v týmu. Ale když se to otevře a řeší, díky podpoře naší manažerky štěstí, to zatím vždy dopadlo dobře. 

Stalo se někdy, že v týmu byl někdo, kdo tu atmosféru kazil? 

Za dva roky jsem se už dvakrát musel zbavit lidí, kteří byli tzv. „traviči studní“ – intoxikovali lidi okolo sebe. Ani jednoho jsem si přímo nevybral, oba byli „zdědění“. 

Dá se podle tebe poznat už na pohovoru, kdo do týmu sedne? 

Hodně funguje intuice. Řešíme „red flags“. Jsme citliví na to, když člověk na pohovoru špatně mluví o partnerovi/rodině, nebo když je zjevné, že je dlouhodobě nespokojený se životem. Ptáme se na koníčky – a když někdo řekne „nic, jen scrolluju do noci“, je to pro nás varovný signál. Věříme, že když není člověk v pohodě v osobním životě, nebude dlouhodobě produktivní a šťastný ani tady. 

Děti jsou pro mě tou největší životní rolí 

A co děláš mimo práci – máš nějaký koníček? 

Tanec. Celý život tančím: na základní škole step, později street dance, a posledních asi deset let tančím ve folklorním souboru. Byl jsem i ve více souborech, teď už jen v jednom, kde jsem pomocný vedoucí – učím nové tance, jezdíme na vystoupení, plesy a akce. 

Máš ještě něco dalšího, co tě mimo práci naplňuje? 

Pro mě jsou velkým „koníčkem“ a naplněním děti. Jsem náhradní rodič, a to je něco, co mi dává největší smysl – i před jakýmkoliv koníčkem a vlastně i před prací. 
S partnerem vychováváme tři děti, které jsou z nefunkčních rodin. Jsme pěstouni a je to něco, co mě naplňuje – najednou jsi pro někoho tak důležitý, že mu zásadně změníš život. 

Jaký je rozdíl mezi pěstounstvím a adopcí? 

Adopce je jiná právní forma. Do adopce jdou děti, které jsou právně „volné“ – rodiče se vzdají práv a dítě jde do adopce. Častěji ale děti nejsou těch vazeb zbavené a můžou jít maximálně do pěstounství. Stát je svěří do péče někoho, kdo se o ně dlouhodobě stará – „do doby, než se upraví podmínky“, aby se dítě mohlo vrátit. Ve většině případů se to ale nestane, protože důvody odchodu z rodiny bývají zásadní a rodiče je nedokážou změnit. 

Jak to v praxi funguje – je to dlouhodobé? 

V praxi to často dlouhodobé je. Rozdíl je ale v identitě dítěte. V adopci se „přemazává“ minulost – dítě dostane nový rodný list s adoptivními rodiči. V pěstounství dítě pořád má v rodném listu biologické rodiče, své příjmení a identitu. A ty pracuješ i s tou minulostí dítěte. U mladších kluků nějakým způsobem fungujeme i s biologickými rodiči. 

Je to emočně náročné? Jak se na to člověk připraví? 

Náročné to být může, ale pěstouni jsou na to připravovaní – je předtím dlouhá vzdělávací cesta. Velká výhoda byla, že jsme se pěstouny oficiálně stali už ve chvíli, kdy jsme jedno dítě měli, takže jsme rodičovství už znali. A když dítě přijde, jdeš do toho naplno – máš ho doma 24/7. Nemůžeš do toho jít s tím „co když to jednou skončí“, protože jinak bys to tomu dítěti nedal naplno. 

Jak to děti vnímají a jak o tom s nimi mluvíte? 

Klukům byly dva, když k nám přišli – vědomě si toho moc nepamatují (podvědomě určitě něco ano). Pracujeme s tím. Děti vědí, kdo jsou jejich biologičtí rodiče. 
A když to máš zpracované a jdeš s nimi „na férovku“, je to osvobozující – nemáš žádná tajemství, nebojíš se, že to někdo vytáhne ve škole. Říkáš pravdu přiměřeně věku – pětiletému dítěti nevysvětluješ alkoholismus nebo násilí, ale postupně to dávkuješ. Časem se prodlužují intervaly, kdy se biologičtí rodiče ozývají – třeba nejdřív jednou za tři měsíce, pak půl roku, pak už jen k narozeninám. 

Když má práce smysl 

Pojďme zpět k práci – co ti práce ve VITOMu dává? 

Dává mi pocit sounáležitosti a důležitosti. Jsem ve firmě, která vnímá, co lidi chtějí, a snaží se reflektovat jejich nápady, pokud souzní se zásadami firmy. Povedlo se mi dostat do top managementu, i když to nebylo úplně plánované. Když se Tom s Viktorem rozhodli předat vedení firmy stylem kruhového řízení a odevzdat výkonnou moc lidem v managementu, byla to velká odpovědnost, ale i příležitost vyrůst. Mám pocit, že to můžu reálně ovlivnit. V korporátu to tak nebylo – tam máš noty z mateřské společnosti a prakticky nic neovlivníš. 

A co ti naopak práce vzala – pokud vůbec něco?  

Spoustu nervů… (smích). Ne, nemyslím si. Jsem docela odolný vůči stresu. Mám jasné priority – nic není důležitější než to, co máme doma. Díky tomu dokážu vybalancovat, co se děje v práci. Občas se vzbudím ve čtyři ráno a napadne mě něco, kvůli čemu už neusnu, tak přijedu do práce dřív. Ale nemám pocit, že by mi to něco zásadního vzalo. 

Na co jsi ve své práci nejvíc hrdý? 

Že jsem se dokázal sžít s výzvou vést celou produkci a nastavit ji. I když jsem do toho původně nechtěl jít, jsem rád, že jsem tu zodpovědnost zvládl. Nechtěl jsem nést odpovědnost za „všechny průšvihy“, protože do produkce patří oddělení, kde se řeší hlavně problémy – reklamace, opravy, nespokojenost, komplikace. Ale pak zaznělo: „A kdo jiný by to měl dělat?“ Nikdo jiný do toho neviděl tak hluboko. 

Kdy k té změně došlo? 

Zhruba po roce a čtvrt, co jsem vedl jen zákaznický servis. A přišlo to v pravou chvíli – servis už byl vyčištěný, nastavený a běžel. Pak jsem dostal technické služby a postupně i recepci, protože to potřebovalo vedení a dávalo smysl, aby to bylo pode mnou v produkci. 

Co ti v poslední době připomnělo, že svoji práci děláš rád? 

V pátek – na pohovoru na novou personalistku o mně Tom mluvil jako o člověku, který řeší všechny problémy ve firmě, a přitom ho to neničí. To, že mě Tom a Viktor chválí za to, co dělám, je pro mě obrovský motor. Umí přesně říct, jak důležité to je – že kdybychom nekomunikovali s majiteli a podnájemníky a kdyby technické služby nedělaly opravy a neudržovaly technický stav nemovitostí, firma by se zhroutila. A to dodá energii. 

Mikromanagement nefunguje. Delegace ano 

Máš nějaký „pracovní hack“, který ti šetří čas nebo nervy? 

Vyhýbat se mikromanagementu pomocí delegace. U každé věci přemýšlím, jestli ji fakt musím řešit já, nebo jestli to nemá řešit někdo z týmu, kdo tomu rozumí víc do hloubky. 
Nemůžu vědět všechno – jestli byl technik na bytě, jestli je kapající kohoutek opravený, jestli je podepsaná smlouva… Můj hack je umět správně delegovat. 

Jak vypadá tvůj ideální pracovní den? 

Když nemám schůzky jednu za druhou a můžu si čas řídit sám. Ideální den končí tím, že jsem „na nulách“ – žádné nepřečtené e-maily, vyřešené věci v Teams, odklikané zakázky, kontrola, že týmy jsou na všech frontách OK. To se mi povede třeba dvakrát do měsíce. A jednou až dvakrát měsíčně si dělám „kontrolní den“ – projdu Asanu, GINU, Daktelu, zkontroluji, co kdo má, kde to stojí. Jsem pak klidnější a zároveň to buduje respekt – lidi vědí, že mám přehled. 

Jakou jednu věc by měl nový kolega vědět hned první den? 

Aby netelefonoval nahlas na chodbách a nepoužíval reproduktor v otevřených dveřích. Jsou na to budky. Vadí mi, když někdo sedí na chodbě nebo u sdíleného stolu a má hovor na hlasitý odposlech – slyší to celá kancelář i recepce. Je to bezohledné. 

Kdybys měl popsat tým jedním slovem, jaké by to bylo? 

„Druhá rodina“ zní klišé. Ale ve složení, které máme dnes, bych řekl „dream team“. Povedlo se nám seskládat lidi tak, že si vyrovnávají nedokonalosti. Všichni vědí, proč tady jsou a chtějí tady být. A jak říká Tom – když někdo odejde, snažíme se najít člověka, který bude ještě lepší. 

Lidi si vybíráme pečlivě. A prostředí tomu odpovídá 

Je pravda, že výběrové řízení u vás bývá opravdu důkladné? 

Jo, často jsou tři kola standard. A do výběru zapojujeme i tým – když nabíráme na zákaznický servis, kandidát si jde sednout k týmu. U technických služeb jde do terénu s technikem. Potřebujeme tři „ano“: ode mě, od personalistky a od týmu. Jakmile jeden řekne „ne“, je to stopka, i kdyby byl člověk sebešikovnější. 

Co máš na pracovním prostředí ve VITOMu nejradši? 

Je toho spousta: kytky, světlo, prosklený prostor, vůně, difuzéry. Je to vzdušné. Byl jsem se podívat v bývalé práci a najednou mi přišlo, že je tam tmavo, úzké chodby… Tady je to otevřené a příjemné. A líbí se mi kombinace „uzavřených kanceláří“ a „open space“ díky skleněným příčkám – zvedneš hlavu a hned vidíš, jestli je člověk na místě a jestli za ním můžeš jít, ušetří to čas. 

Co bys vzkázal lidem, kteří uvažují o práci ve VITOMu? 

Ať se na pohovoru nesnaží předstírat něco, co nejsou. Stejně to vyjde najevo, a pak je to mrzení pro obě strany. Přijít s otevřenou hlavou a srdcem – buď to klapne, nebo ne. Když to má být, tak se to stane. 

Proč bys doporučil službu GarantovanýNájem.cz? 

Protože zbavuje majitele všech starostí. Občas mě děsí, co všechno se na bytě může stát – a řešit to jako majitel sám bych nechtěl. Za cenu určitého snížení nájmu získáš klid a servis. Navíc garantujeme postupné zvyšování příjmu – promítáme inflaci a trh. Majitel s námi roste a „neprošvihne“ výročí smlouvy nebo se nenechá ukecat, že se navyšovat nebude. A třetí věc: majitel neřeší dlužníky. My máme procesy, upomínky, vymáhání, ukončení, vystěhování… Málo komu je příjemné upomínat vlastní podnájemníky za platby. 

Práce, radosti a trochu popelnicového byznysu 

Máš teď nějaký pracovní nebo osobní cíl? 

Pracovní cíl je stabilizovat tým brněnských technických služeb – najít ještě jednoho kvalitního člověka, zkrátit dodací lhůty na opravy a koordinaci zakázek. Druhý pracovní cíl je vychovat silné team leadery, aby týmy dokázaly fungovat víc samostatně. Osobní? Nezbláznit se z dětí. (smích) Spíš udržet, aby to doma bylo aspoň tak dobré jako teď – aby byly děti zdravé, prospívaly a rostli z nich platní dobří lidé. 

Máš nějaké „guilty pleasure“? 

Hledání starých věcí a pokladů, které se dají znovu oživit. S manželem máme rádi bazary a vetešnictví. Největší radost mám, když něco najdu u kontejneru, když jdu s tříděným odpadem – třeba lampu, vázu, krabici knížek… Když to pak vyčistíš, umyješ a je to jako nové. Baví mě ten „popelnicový byznys“. (smích) A třeba i knihobudky – nedávno jsem tak narazil na „Rok na vsi“ od Mrštíků a teď už ho čte Bára na recepci. 

A máš nějaké malé „guilty pleasure“ přímo v práci? 

Jsem věrný zákazník našich holek na baru. Kombucha každý den – a pořád mě to baví, protože je pokaždé jiná. A pondělní zákusky… ještě že tam nejsou celý týden. Teď mě baví veganské pistáciové croissanty, které vozí v pondělí. 

Kdybys měl říct tři slova, která tě vystihují, jaká by to byla? 

Hlučný… férový… a… že jsem vlastně namočený do všeho. Šťourám do věcí, chci o všem vědět. Když je někde něco špatně přišroubované nebo je někde krabice „neplánovaných“ věcí za regálem, vytáhnu to na světlo boží a řeším to. A určitě tím spoustu lidí vytáčím. 

Je něco, co by o tobě kolegové možná nečekali? 

Že jsem schopný na někoho zařvat. Lidi mě vnímají jako trpělivého, klidného, že věci řeším s rozvahou. Ale když už dojde na zlom, umím být rázný. Za dva roky se mi to stalo jednou – za zavřenými dveřmi, když se opakovaně řešila stejná věc a nikam se to neposouvalo. 

A úplně poslední: Kdybys napsal knihu o sobě, jak by se jmenovala? 

„Nic se nejí tak horké, jak se uvaří.“ Anebo jako Adina Mandlová: „Dneska už se tomu směju.“ (smích) 
 

Chcete u nás pracovat? 

Pokud byste se chtěli stát součástí našeho týmu, napište nám na kariera@vitom.cz.